pátek 15. července 2016

Recenze ⭑ Literární spolek Laury Sněžné ⭑ Pasi Ilmari Jääskeläinen

Autor: Pasi Ilmari Jääskeläinen
Originální název: Lumikko ja yhdeksän muuta
Přeložil: Vladimír Piskoř
Obálka: Nathan Burton
Nakladatelství: Paseka
Rok a místo vydání: 2015, Praha a Litomyšl
Vazba knihy: brožovaná
Počet stran: 320
Zdroj: knihovna
1. vydání
ISBN 978-80-7432-591-5

O knize:
Ella Milanová se po studiu vrátila do svého rodného městečka Zaječína a začala učit v místní škole literaturu. Díky jedné práci svého žáka začne zjišťovat, jak jistá kniha vlastně skončila. Přece si nemůže vymýšlet.

Ella se díky knižní epidemii ocitá v knihovně, kde se setká s podivínskou knihovnicí a záhy zabředá do podivného spolku Laury Sněžné. Ona jako desátá členka ale záhy zjišťuje, že vůbec není desátou členkou. Co se stalo s původním desátým členem literárního spolku? A co je to za podivnou Hru s ještě podivnějšími pravidly? A vůbec, co se stalo s Laurou Sněžnou?

Můj názor:
Jaký je můj názor na knihu? Abych se přiznala, já vlastně ani pořádně nevím. Netuším, co o ní mám napsat, ale pokusím se. V prvé řadě napíšu, že je divná, zvláštní a přece pěkná. Což je divná kombinace. Začetla jsem se docela dobře, celkem rychle se to četlo, i když ne všechno. Chvílemi to mělo slabá místa a já se přistihla, jak vyhlížím konec. Jo a jako uspávadlo je dokonalá. Vážně, četla jsem ji převážně večer a vždy mě spolehlivě uspala.

Co se postav týče, ty byly také divné. Nejbližší mi byla asi Ingrid Kočičková. Její podivnost okolo knih byla zvláštní a zábavná. Zprvu jsem nechápala, co to s nimi pořád má, ale když to všechno do sebe zapadlo… Také mi přišlo, že Ellu vzala nejvíc na milost. Jen by tolik nemusela žárlit na Zimotu. Onen Zimota mi byl zezačátku protivný chlap, kterého bych doma nechtěla. Však kdo by taky živil takového hromotluka. Ale právě díky Elle jsem si ho oblíbila. A samotná Ella vypadala jako rozumná a citlivá bytost. Velice brzy jsem pochopila, že je to vlastně mazaná potvora. Hlavně jsem s ní v některých věcech nesouhlasila. Třeba proč chtěla spolek zaprodat?

Samotná Hra měla vážně divná pravidla. Ella se s nimi velmi brzy srozuměla a začala hrát jako správná hráčka. To, jak se každý snažil vyronit, byla odvážné a prosté. Jejich pravdomluvnost ve mě vyvolala ještě větší zvědavost a někdy mě to vážně nakoplo k ještě urputnějšímu čtení. Já se ale doufám do žádné podobné hry nikdy nedostanu. Je to až moc osobní a až moc otevřené. Až se divím, že to těm postavám nevadilo.

Kniha skončila dost otevřeně. Vážně by mě zajímala spousta věcí, co se stalo se spolkem pak? Nebo jak to dopadlo s Laurou? A co Zimota s Ellou? Některé věci byly vysvětleny a příběh tak dostal jiný náběh a začal být ještě zajímavější a čitelnější (v těchto chvílích jsem se vážně začetla). Přesto mě štve, že některé ty věci jsou nedořešené. Jakoby se očekávalo pokračování, což se doufám nestane. Nevím, jestli bych našla odvahu k dalšímu příběhu ze Zaječína. Na druhou stranu trnu zvědavostí a touhou dozvědět se víc. Žádná z knih, co jsem zatím četla, ve mně nevyvolala tak rozporuplné reakce, jako právě tato. Je částečně nudná a divná, ale přesto tak skvělá a kouzelná. Nevím jak jinak to popsat, vážně mi udělala v hlavě guláš :D

Nakonec jsem ráda, že jsem si knihu nekupovala, jak byl můj prvotní záměr. Teď by mi ležela nepovšimnuta v knihovně a časem bych se ji asi snažila prodat. Ale přesto jsem opravdu ráda, že jsem měla tu čest si ji přečíst.

Ještě podotknu, že mě mrzí, že byla do češtiny přeložena úplně. Mám ráda knihy, kde se jména, města a některé názvy ponechají tak, jak jsou. Hlavně co se severské a finské literatury týče. A tímto se jí uškodilo. Mělo by to ještě lepší efekt a více kouzelnosti. Ale co nadělám. Mimochodem, obálka se jim opravdu vyvedla :)

Bodování: 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš čas strávený čtením příspěvku a případným komentářem :)